Přídavná Jména

Přídavné jméno (též adjektivum, z latinského nomen adiectivum < adiectum „to, co leží vedle“) je ohebný slovní druh, který označuje vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen. V jazycích, které rozlišují rody, se přídavné jméno zpravidla shoduje s rodem podstatného jména, které rozvíjí. Ve větě mají nejčastěji funkci přívlastku shodného nebo doplňku.Obsah [zobrazit]



Stupňování přídavných jmen
Podrobnější informace naleznete v článku Stupňování.

Přídavná jména lze stupňovat ve třech stupních:
Pozitiv - základní stupeň (Pavel je vysoký.)
Komparativ - porovnává dva subjekty (Pavel je vyšší než Petr.)
Superlativ - vymezuje jeden subjekt z celku (Pavel je nejvyšší ze třídy).

Většina přídavných jmen se stupňuje pravidelně, některá (zpravidla ta nejběžněji užívaná) nepravidelně.

[editovat]
Nepravidelné stupňování přídavného jména dobrý v některých jazycích
Čeština: dobrý - lepší - nejlepší
Angličtina: good - better - the best
Němčina: gut - besser - beste
Latina: bonus - melior - optimus


Přídavná jména v češtině
Podrobnější informace naleznete v článku Česká přídavná jména.

Přídavná jména v češtině dělíme na tvrdá (skloňujeme podle vzoru mladý), měkká (jarní) a přivlastňovací (otcův, matčin). U některých tvrdých přídavných jmen můžeme tvořit i krátké (jmenné) tvary: hladový - hladov, šťastný - šťasten, které se však užívají jen v 1. a výjimečně 4. pádě.

Některá přídavná jména jsou utvořena ze sloves (běžet - běžící), z přídavných jmen se mohou tvořit příslovce (chytrý - chytře) nebo podstatná jména (barevný - barevnost). Některá přídavná jména jsou zpodstatnělá (ve větě mají funkci podstatných jmen) - např. hajný, průvodčí, stříbrný, bytná, vstupné, hovězí.

[editovat]
Přídavná jména v latině a románských jazycích

V latině se adjektiva skloňují podobně jako substantiva (až na malé odchylky), proto může bez větších problémů docházet k zpodstatňování adjektiv. Srov. např. latinský superlativ amicissimus („nejpřátelštější“) a již ustálené substantivum amicus („přítel“).

Toto kolísání mezi adjektivy a substantivy je patrné i v románských jazycích, kde jeden výraz může sloužit jednou jako adjektivum, podruhé jako substantivum; srov. italské slovo paziente - „trpělivý“ (adjektivum) i „pacient“ (substantivum). Týká se to zvláště původních latinských participií.