Mezi zařízení, která se používají k astronomickým pozorováním patří i radioteleskopy.

Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον (astron) hvězda a νόμος (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem.

Historie astronomie

Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času.

Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem tělesv gravitačním poli, například planet ve Sluneční soustavě . Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona.

 Části astronomie

Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu.

Spitzerův kosmický dalekohled (SST) provádí pozorování zejména v infračervené oblasti spektra

 Astronomické pozorování

Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských.

Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou

• gama-astronomie
• rentgenová astronomie
• ultrafialová astronomie
• optická astronomie
• infračervená astronomie
• mikrovlnná astronomie
• radioastronomie

Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky.

Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření.

• neutrinová astronomie pozoruje neutrinam, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné nebo jiným pozorovacím médiem
• studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích).

Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování.

Složený obrázek Krabí mlhoviny pořízený Hubbleovým vesmírným dalekohledem.

 Astronomická teorie

Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.).

Kosmologie studuje Vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj.

Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.

 Astronomie podle objektu zájmu

• Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce

• Galaktická astronomie se zabývá zkoumáním struktury, součástí a vývoje galaxií – v prvé řadě naší Galaxie.

• Extragalaktická astronomie zkoumá objekty za hranicemi naší Galaxie.

• Planetární vědy zkoumají planety v naší Sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi (například geologie Marsu).

• Meteorická astronomie se zabývá studiem pohybu a dalšími vlastnostmi meteorů a meteoritů.

 Vztah astronomie k dalším vědám

Astronomie má nejužší vztah s fyzikou Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější „laboratoří“, přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické a další.