Mezopotámie

Mezopotámie

Mezopotámie se rozprostírala mezi řekami Eufrat (dnes Furád) a Tigris (dnes Tidžlid), na severu měla hornatý povrch, z hor na ní útočili horské kmeny, průsmyky procházely obchodní cesty. Jih Mezopotámie tvořil Perský záliv, odkud bylo snadné obchodní spojení s Indií. Na západě byly stepi, kde přecházeli semitští kočovníci. Na severu Mezopotámie bylo mírné podnebí a dostatek srážek, zatímco na jihu bylo sucho, na jaře záplavy, které zvedly hranici řek až o osm metrů. První státy zde vznikly právě kvůli potřebě regulovat říční tok. V sedmém tisíciletí před Kristem bylo na severu Mezopotámie založeno zemědělství, v pátém tisíciletí před Kristem zde vznikla malá sídliště, která se vyvíjela v města. Bohatství měst a výhodné přírodní podmínky lákaly kočovné kmeny, proto zde často docházelo k politickým změnám.

Sumer

Na přelomu 4. a 3. tisíciletí před Kristem přišli do oblasti Mezopotámie Sumerové (asi ze střední Asie). Neznáme jejich jazyk, nevíme odkud přišli, ani kam patřili. Vyznávali polyteistické náboženství (např. bůh moudrosti a pán země Enki, bůh Slunce a spravedlnosti Šamaš, aj.) Založili městské státy (např. Eridu, Uruk, Ur, Lagaš, Kiš, Umma, aj.). Města byla opevněna, uprostřed stál zikkurat, v němž sídlili duchovní a panovník. Panovník byl absolutistickým vládcem. Poněvadž Sumer byl po celou dobu své existence (déle než tisíc let) rozdroben do mnoha městských států a státečků, vyskytlo se mezi těmito nepřeberné množství bojů a válečných konfliktů. Neunikla tomu ani města Umma a Lagaš, jež mezi sebou vedla více než stoletou válku o úrodnou zemi při zavlažovacím kanálu. O této válce se zmiňujeme především proto, že je to první historicky doložená válka. Po roce 2750 vznikl Epos o Gigamešovi (Gilgameš byl vládcem Uruku), který dokládá boje mezi jednotlivými městy.

Akkadská říše

Kolem roku 2340 byla ukončena nadvláda Sumerů a jeden z úředníků semitského původu se prohlásil za krále. Sargon I. (zv. Akkadský) založil Akkadskou říši ve střední Mezopotámii s hlavním městem Akkadem. Sargon I. byl nazýván „vládcem čtyř světových stran“, podnikal válečná tažení, která směřovala až k pobřeží Černého a Středozemního moře. Sargon dobyl velká území, která však neuměl spravovat a ve kterých neměl velkého vlivu. Proto mu dobývání přineslo jen kořist a ochranu karavanních cest. Učinil dokonce i pokus o centralizovaný stát, ale na to byl příliš slabý panovník. V letech 2200 - 2100 před Kristem vpadli do Mezopotámie Gutejci (horské kmeny). Vládci Uruku se je však kolem roku 2100 před Kristem podařilo vyhnat. Tehdy nastal poslední rozkvět Suméru. Nejvýznamnějším vládcem této doby byl Gudea z Lagaše.

Babylonie a Asýrie

Ve 21. století před Kristem Sumérská nadvláda zaniká, a v následujícím století v Mezopotámii vznikají dvě velké říše. Je to Starobabylonská říše na jihu Mezopotámie, s hlavním městem Babylónem, a Staroasyrská říše na severu Mezopotámie s hlavním městem Ašúrem.

Starobabylonská říše

byla prvním centralizovaným státem s centrální mocí panovníka, který se opíral o úřednictvo, byrokratický aparát a o zákonodárství. Největší rozmach měla Starobabylonská říše za vlády Chammurabiho (18. století před Kristem). Ten vydal tzv. Chammurabiho zákoník, který byl jedním z prvních psaných zákoníků na světě (za nejstarší zákoník je považován zákoník uruckého krále Urnammua). Chammurabiho zákoník je vyryt na dioritové stéle, nahoře byl reliéf Chammurabiho a boha Šamaše (bůh spravedlnosti). Chammurabiho zákoník obsahoval 282 článků, tzn. 282 případů, za co udělovat trest. Obsahoval konkrétní, často kruté, tresty za konkrétní činy; byl psán v zásadě „oko za oko, zub za zub.“ Obyvatelstvo se podle něj dělilo do tří skupin (awílové - nejbohatší; muškéni - nesvobodní; otroci), podle příslušnosti k jednotlivým skupinám mají obyvatelé určitá práva a také povinnosti. Byl nalezen na počátku 20. století v Súsách. Babylónština vytlačila ostatní jazyky; nejvyšším babylónským bohem byl Marduk. Kolem roku 1531 před Kristem bylo babylónské panství zhrouceno pod vlivem Chetitů.

Babylonští zemědělci, na rozdíl od svých severních sousedů Asyřanů, byli souženi periodicky se opakujícími nedostatky vody. Musely se tak využít každoroční záplavy řek Eufratu a Tigridu. Voda, která se rozlila vždy v dubnu až květnu, a naopak nedostávalo se jí nejvíce v září a říjnu, byla zadržována v soustavě kanálů a nádrží. Zemědělci osévali svá pole vždy v listopadu a prosinci, aby v době záplav bylo již vzrostlé. Z plodin pěstovaných v Babylónii jmenujme alespoň ječmen, sezam, v Asýrii se pěstovaly též olivy a vinná réva.

Staroasyrská říše

 navazuje na tradice Akkadů, prožívala velký hospodářský rozkvět spojený s rozvojem obchodu s Malou Asií (především se zlatem, stříbrem a mědí). Vyvážely se látky a vlna, což dokládají to Kapadocké tabulky (objevil je prof. Bedřich Hrozný). Staroasyrská říše soupeřila se Starobabylonskou říší, Asýrii ovládl Chammurabi, čímž došlo k úpadku Asýrie. Později byla Asýrie ovládnuta Churrity, kteří sídlili v severní Mezopotámii, odkud podnikali útoky do Jižní Arménie, Malé Asie, aj.). Z těchto dobytých území vytvořili stát Mitanni, kterýžto se stal rovnocenným partnerem Chetitů i Egypťanů v boji o nadvládu na předním východě. Byl však zničen Chetity v polovině 14. století (Šuppiluliunuš I.).

Středoasyrská říše

 (12. - 11. století před Kristem) vytvořila předpoklady pro nejmocnější stát, a to

Novoasyrskou říši

(10. století - 612 před Kristem). Existuje mnoho pramenů; byly zapisovány kroniky, smlouvy, soupisy půdy, apod. Vznikla zde profesionální armáda, jejímž základem byla pěchota. Ta byla vyzbrojena kopími, luky a praky; pro přesun armády se používaly válečné vozy. Tato armáda však byla spojena s brutalitou a násilím. V roce 722 Sargon II. deportoval Židy po dobytí Palestiny do Asýrie (Asyrské zajetí Židů - VIZ Bible); v Arménii zničili říši Urartu. V sedmém století před Kristem dobyli Babylón (hlavní město Ninive = symbol bohatství. Ninive bylo budováno podle plánu, byly zde vytvořeny paláce, chrámy a zahrady; pevné hradby s patnácti branami; do města vedl vodovod a v jeho okolí byly vinice a sady.) Asyrové ovládli i Egypt, čímž jejich říše dosáhla velkého územního rozsahu, avšak existovaly zde vnitřní boje o trůn, výjimkou nebyla ani povstání v provinciích a dobytých územích. Postupně Asyrové ztratili Egypt i Babylónii. V tomto období však začínaly podnikat útoky nové kmeny, a to Chaldejci, Medové a Babylóňané, kteří způsobili konec Novoasyrské říše.

Novobabylónská říše

 (6. století před Kristem) se udržela jen 100 let; vládl zde Nabukadnesar II.; ten dobyl Jeruzalém (následovalo Babylónské zajetí Židů a odvedení 70 000 zajatců), ovládl Sýrii a Palestinu. Babylón se stal nedobytným místem (3 řady hradeb a vodní příkopy). Paláce používaly glazurované cihly; chrám boha Marduka byl umístěn na 70 m vysokém zikkuratu („Babylónská věž“ - čtvercový základ 90 x 90 m). Žilo zde něco přes milion obyvatel. Byly stavěny též visuté terasovité zahrady (královny Semiramis)(jeden ze sedmi starověkých divů světa), školy, knihovny, archivy, zdravotnická zařízení, a další.) Po smrti Nabukadnesara II. však dochází k úpadku říše, ze severu přicházejí Peršané včele s králem Kýrosem, v roce 539 se Babylón vzdal Peršanům bez boje.